Mlýny u Unhoště

Mlýny u Unhoště

Cca půl hodinky od Prahy, u městečka Unhošť, je pár starých mlýnů. Mlýny mám ráda, připomínají mi pohádky. A čerstvě napadaný sníh mi pohádku připomíná taky, tak jsem se vydala prozkoumat, jestli se tenhle výlet hodí i pro zimní čas. A hodí! Bude skvělý i v létě, tak se tam pojďte taky podívat.

Mlýnů v téhle oblasti je docela dost, jsou tu široká údolí potoků, kde se mlýny daly dobře stavět. Já vás vezmu ke čtyřem z nich, jsou na říčce Loděnici (té se také říká Kačák) a Černém potoku, který se do ní vlévá. Jako výchozí místo je nejlepší vesnice Nouzov, hned u zastávky autobusu (stanice se jmenuje Unhošť, U Spálů) je místo na parkování. Je tam i dětské hřiště. Vydáte se po modré právě kolem něj dál do Malých Kyšic. Za chvilku opustíte vesnici a jdete lesem, což ve chvíli, kdy je zasněženo, je fakt nádhera. Krásné měkké ticho, občas přerušované ptáky. Hned mě to naladilo.

Za chviličku už jsme v Malých Kyšicích, které mají opravdu pěknou a malebnou náves u obecního úřadu. Při mé návštěvě bylo všude spousta sněhu, ale i tak byla vidět pěkně udržovaná kaplička. Ta byla postavená už v roce 1848 na oslavu zrušení roboty. K té se poutá i docela úsměvná historka. Dva nejbohatší sedláci se dohadovali, ke kterému z jejich domů bude stát kaplička čelem. Sedlák, který spor prohrál, Matěj Šefčík, nakonec nechal postavit železný kříž, který je zasazený do podstavce z kamene a ten je zase otočený směrem k jeho stavení. Kříž stojí hned vedle kapličky.

Ale teď už vzhůru za mlýny, které nás dnes čekají! Jdeme po červené, přejdeme silnici a vnoříme se do lesa. Tudy cestičkou z kopce mezi stromy jdeme až do údolí říčky Loděnice. V zimním období je to pohoda, jen si občas dejte pozor na uklouznutí. Dobré boty doporučuji na každý výlet, ale v zimě jsou potřeba obzvlášť. V údolí narazíme na budovu hned vedle cesty, ve štítu má znak mlýna. A druhá, větší vykukuje kousek za ní. To je Červený Mlýn. Je prohlášen technickou památkou, jsou tu totiž zachována strojní zařízení ze začátku 20. století. Samotný mlýn tu stojí už od začátku 17. století, byl založen během třicetileté války. Teď je nepřístupný, chátrá a hrozí, že brzy spadne. Určitě na to vypadá. Nejhezčí pohled na něj uvidíte, když přejdete most přes náhon a podíváte se vpravo. Tady na tom místě si v létě můžete zahrát i jednu z her z bojovky na míru. Držím place!

Když přejdete další most, dostanete se do osady, která je pojmenována po mlýnu. U vývěsky je přidělaná lebka s rohy, ta mě fakt pobavila. Ale je pravda, že způsob života v osadách mě nikdy neoslovil, takže možná nechápu její symboliku. Osadou projdete (všimněte si opravdu malebného domečku/chaty na konci osady) a už se blížíme k dalšímu mlýnu, Markovu. Právě jdeme po starodávné cestě, které se říkalo Uhelná. Vedla tudy a přes dnes již propadlý most nad štolou náhonu (půjdete kolem, v létě je hodně dobře vidět). Vozilo se tudy uhlí z dolů u Malých Přílep, někdy až do Prahy. Markův Mlýn na náhonu říčky Loděnice stojí hodně dlouho, od začátku 17. století, kdy ho vlastnila rodina Markova z Unhoště. Měl spoustu jmen. Pod Berounským brodem, Pohorský a hodně dlouho i Bočkův Mlýn. Od roku 1863 ho totiž vlastnila rodina Bočkova. Mlelo se tady až do roku 1951. Tady mám taky zprávu pro milovníky hledání kešek. Na trase výletu je kešek několik, a jedna z nich je právě i v okolí Markova Mlýna.

Od mlýna se vydáme po modré (pozor ukazatel ukazuje přímo do srázu za vámi, vydejte se po cestě do kopce). V zimě se to tady krásně leskne, jak do sněhu svítí sluníčko. A taky to trochu klouže. Projdeme osadou Markův Mlýn, a cesta nás vede už údolím Černého potoka. Musíme do něj postupně sestoupat, ale cesta je široká a opravdu pozvolná. A je tu krásné ticho, přerušované jen zvukem potoka. Byla jsem tu v sobotu a cestou jsem nepotkala jediného turistu. A to jsem tady byla v období 3.vlny koronaviru, kdy se nic kromě chození do přírody dělat nemohlo a na vyhlášených místech byly davy turistů.

Cesta se od potoka odkloní a jsme u Nového Mlýna. Jak se tady vlastně mohlo mlít, když tu není voda? Dřív tady totiž býval rybník, kterému se říkalo „nadýmáček“: to je podle starých rybníkářů výraz pro rybník se spodním pramenem. A ten poháněl vodní kolo. Dnes je na jeho místě zahrada. Mlýn je nejstarší na Černém potoce, je tu už do roku 1636. Mlelo se tu až do roku 1966, kdy byl prodán k rekreačním účelům. Je teď hodně zchátralý, ale prý se tady chystá rekonstrukce.

A pokračujeme dál, za dalším mlýnem. Cestou si zahrajte zase hru, buď některou ze Zimního univerzálu nebo na louce za mostem, na který narazíte, hru z bojovky. Když dorazíte k Suchému Mlýnu, tak uvidíte hezky zrekonstruovaný objekt. Rozhodně se na něj krásně dívá. Stejně jako ostatní byl postaven v 17. století. Často trpěl nedostatkem vody, proto se mu začalo říkat Suchý. Tak nad ním vybudovali malý rybník, který ho zásoboval vodou. Mlelo se tu až do roku 1920.

Od mlýna se vydejte po žluté nahoru do kopečka, přeci jen se z údolí musíme dostat. Na vršku už jsou první domy Nouzova. Cesta je krásně široká a mě zaujala hlavně funkcionalistická dvojvila na levé straně ulice. Nebude trvat dlouho a výlet je u konce. Jsme už zase u zastávky autobusu. A tady mám jedno doporučení – jestli mlýnů ještě nemáte dost a chcete se dobře najíst (doufejme, že k tomu už bude prostor) vyrazte po hlavní silnici směr Chyňava a cca po 1 km odbočte. Najdete tu pivovar Dědkův mlýn, který je úžasně zrekonstruovaný a super tu vaří. Tady uvidíte podobu mlýnů v celé kráse. Jak jsem psala, mlýny jsou moje láska, a ještě se jim budu věnovat v dalších výletech. Doufám, že vás oslovily jako mne.