Netradiční dějepis v Kouřimi

Netradiční dějepis v Kouřimi

Jestlipak víte, které místo v Čechách bylo v dobách kněžny Libuše druhé nejdůležitější a největší (první byla samozřejmě Praha)?A jak dobře znáte Staré pověsti české, zvlášť tu pověst, co pojednává o Lechovi? A víte, kde se můžete dozvědět spoustu věcí, jak se žilo na vesnici v dobách trošku méně dávných, přesto nám však vzdálených? Odpovědi na všechny tyhle otázky najdete na jednom místě – ve středočeské Kouřimi. Tak neváhejte, sedejte do svých vozů, či do autobusu a hurá na netradiční hodinu dějepisu!

Tentokrát se vydáme do maličkého městečka Kouřim, které je sice malé, zato nesmírně významné. Tedy alespoň v dobách před Přemyslem Oráčem až do vlády Přemysla Otakara II významné rozhodně bylo. Teď tu najdete krásné historické centrum a procházkou po přilehlých návrších objevíte bývalá hradiště, kde kvetl čilý obchodní ruch. Kouřim si zaslouží povyprávět o její historii a když už to máme jako dějepisnou hodinu… V dobách, kdy žila kněžna Libuše, byla Kouřim druhým nejdůležitějším místem. Na návrší nad říčkou Výrovkou, které se jmenuje Stará Kouřim, bylo mohutné opevněné hradiště slovanského kmene Zličanů. To bylo opravdu veliké, válečníci zde byli hrdí a bojovní a také tu byli nejvyšší kněží tehdejší víry. A samozřejmě tu bylo centrum obchodu, skoro pro celé Čechy. Když se za dob knížete Václava začalo rozšiřovat křesťanství a na pohany se začalo pohlížet svrchu, tohle hradiště postupně zaniklou. Kousek jižněji bylo vystavěno hradiště nové, už křesťanské, a to se jmenovalo Hradiště svatého Jiří. A kousek dál byla ještě další dvě, méně významná. Z hradišť se postupně staly malé hrady. Jak se ale vyvíjel český stát a stal se královstvím, tak se zároveň sjednocovaly malá území do jednoho celku. Takže pro tři hrady už bylo potřeba vytvořit město. To vzniklo přibližně mezi nimi, a to na zelené louce. To znamená, že bylo navrženo čtverhranné velké náměstí, kostel a pak ulice kolem něho. Vzniklo to všechno najednou a lidé se z hradišť přestěhovali sem.

A právě na náměstí začínáme! Dá se tu pohodlně parkovat, takže svého železného oře nechte stát tady. A po žluté značce se kolem úžasného kostela, renesanční zvonice a středověkou uličkou vedoucích po schodech, vydejte přímo za město na vrch Stará Kouřim. Naše cesta vede po naučné stezce, takže teď už zanechám historie, všechno se dozvíte na panelech, které budou cestu doprovázet. Stojí zato si je přečíst, dozvíte se toho spoustu o Slovanech a o tom jakým způsobem se tu v dobách největší kouřimské slávy žilo.

Já vám povím, co vás tady čeká pěkného. Na vrcholku kopce je Lechův kámen, což je skalka z ruly uprostřed jahodových polí. Když praotec Čech přijížděl pod horu Říp, jeho bratr Lech se vydal kousek dál, aby také obhlédl terén. Dohodli se, že až najde místo, které se mu bude zamlouvat, rozdělá oheň, aby tak dal znamení, kde se nachází. Lech rozdělal oheň právě pod touhle skálou a kouř byl tak mohutný, že se podle něj pojmenovalo i místo. Kouřim. Mě se tu opravdu moc líbil výhled na město. Když jsem tu spolu s Janou ze Slepičárny byla, tak svítilo sluníčko, obloha byla modrá a ten výhled byl opravdu úchvatný.

A pověsti ze starých časů nás budou provázet i dál. Cesta vede okolo návrší (tedy to hradiště muselo být opravdu velké, zkuste si ho tu představit) až k Libušinu jezírku. V současné době je už většinu roku úplně vyschlé, my měly štěstí a trocha vody tu byla. I tak je proláklina, kde jezírko bylo, hodně malá. Člověka až zarazí, že to byla zásobárna vody právě pro celou obrovskou pevnost. Ale nejen to. Z jeho hladiny se prý věštila budoucnost. Však také jméno Libuše znamenalo kněžku. Takže název jezírka se neodvozoval od slavné Krokovy dcery, ale právě od kněžek, které tu předpovídaly budoucnost při každém důležitém počinu. A taky se kousek odtud nacházelo pohřebiště. Jme totiž už mimo vnitřní hradby, ve vnějším prstenci hradiště. Sem pohřbívali jen ty nejvýznamnější z kmene Zličanů. Jejich hroby prý byly vytesány do skály a bylo hodně bohaté. To je stejně neuvěřitelné, co všechno dokážou archeologové najít, že?

U jezírka je i místo pro posezení i se stříškou. Takže ideální na oběd. My jsme tu byly v prosinci, takže jsme si užily skvělý zimní výletnický. Měly jsme fazolovou polévku dle Slepičárny. A to vám řeknu, to byl tedy majstrštyk. Po obědě se zas vydejte dál. Cesta vás povede do údolí Výrovky (říčce se také říká Vavřinecký potok). Pod kopcem se zkuste vydat do leva, cestička vás dovede až k malému zbořenému jezu. Naproti přes řeku je mlýn Bukačov, který je památkové chráněný. A je proč – je to tu tak malebné, že vás sem posílám, i když se pak musíte vrátit zpátky.  Za chvilku vás říčka dovede zase k mostu v městečku a stejnou cestou se vydejte zpátky. Na náměstí nasedněte do auta; pokud jste autobusem, čeká vás ještě necelý kilometr pěšky. Dalším cílem je totiž skanzen! Oficiálně se jmenuje Muzeum lidových staveb. Najdete tu domečky z celých Čech. Ty jsou rozmístěny v rámci relativně velkého území, takže to tu vypadá jako opravdová vesnice. Stavby jsou v rozmezí mezi 17. a 19. stoletím. Zajímavé akce a výstavy jsou tu celý rok, často se tu natáčí hlavně pohádky. Aktuální program najdete na webu skanzenu.

Tak co, jak se vám líbil dějepis v praxi? Za mne by se takhle měly děti učit skoro pořád. Tak to zkuste navrhnout učitelům, třeba se sem vydají na školní výlet…