Než vyrazíte

Lokalita: Bílek/Havlíčkobrodsko
Délka výletu: cca 6 km
Výchozí bod: Parkoviště v Bílku
Náročnost: těžší (náročný terén)
Zvládnou to psí kamarádi: Ano (nemůžou na skalní věž)
Typ výletu: okruh
Venkovní hra: je k dispozici na míru

Dobrodružná Doubrava

V úplně nejsevernějším cípu Vysočiny, kousek od vesnice Bílek, je údolí říčky Doubravy, které místní také říkají Doubravka. Zdánlivě nevinný název vůbec neprozradí, jaká nádhera vás tam čeká. Dobrodružství každým coulem – soutěska, skalní věže, vodopád, peřeje, stezka po kamenném moři, řetězy, skalní schody, žebříky… Kaňon Doubravy se nemůže dočkat, až vám ukáže, co dovede!

Pár upozornění hned na začátek. Terén je náročnější, takže budete potřebovat opravdu dobré boty. Při přeskakování kamenů, přelézání kořenů a lezení do kopce se opravdu hodí. A potom – jestli s sebou budete mít malé děti (předškolního věku), tak je zvlášť na skalních věžích hlídejte, ať vám nikam nespadnou. Zato starším a zejména puberťákům tenhle výlet nabízí opravdu dobrodružnou cestu.

Vyrážíme z parkoviště v Bílku. Celá trasa je velmi dobře udržovaná a tomu odpovídá právě i parkoviště – není velké, jen asi pro 20 aut, ale je hezky upravené. Je tu i přístřešek se stolem a lavicemi a kousek opodál i záchod (typu TOI TOI). Ideální start a cíl výletu. Cestu údolím nám bude ukazovat červená značka, potom přejdeme na zelenou. Údolí je relativně bez signálu, tak doporučuji trasu vytisknout nebo pečlivě nastudovat. Navigace tu tentokrát moc nefungovala. Údolí zpřístupnil v první polovině minulého století Klub čsl. turistů, odbor v Chotěboři (založen 1901) a také tam vybudoval kamenné chodníčky, schody a zábradlí a celou stezku i s odbočkami opatřil značkami a tabulkami. Do současné podoby se trasa dostala v roce 2014, kdy byla opravena

Údolí je ze začátku nenápadně malebné. Projdeme pod starým železničním mostem, řeka tu běží svižně, ale zároveň všechno vypadá velice poklidně. Já tu dokonce potkala kachní rodinku, což poklid podtrhlo. Ale pak se řeka začne kroutit, proud se ještě zrychlí a kolem se začínají zvedat z obou stran skály. Za chviličku už jdeme těsně vedle břehu a spletité kořeny se střídají s kamenitým břehem. Skály kolem vypadají majestátně a koryto Doubravy je plné kamenů, přes které voda přeskakuje a pění.

Přibližně po 1,5 kilometru se dostaneme k zákrutu na levou stranu, který je relativně klidný. V současné době je už mělký, ale dřív tu byla veliká hloubka.  Říká se mu Mikšova jáma a kousek nad ní ční Mikšova skála. Tohle místo je opředeno pověstí, má dlouho verzi a zkrácenou verzi a já vám povím něco mezi. A jestli budete hrát hru pro tento výlet, určitě se o pověst nezapomeňte se všemi podělit. Na středověkém hradě Sokolov, který je po proudu (teď se tomu místu říká Sokolohrad) hospodařil loupeživý rytíř Mikeš. Ten ohrožoval celé okolí, pocestné, obchodníky i místní. Ukradl, na co přišel. Mimo jiné si brousil zuby i na majetek dvou dětí, které byly v opatrovnictví rytíře Kokota. Ač nelichotivého jména, byl to rytíř chrabrý a Mikše se nebál. Přichystal na něj past a podařilo se mu loupeživého rytíře zajmout. Lidé se hned vydali na hrad Sokolov a začali hledat nakradený poklad. Nic nenašli, jen se jim podařilo hrad úplně rozkopat. Mikeš pak byl popraven, ale lidé se rozhodli, že mu splní jeho přání a pohřbí ho do jeho oblíbené jeskyně. Aby ji také neměl rád, vždyť tam skrýval svůj poklad. Ve chvíli, kdy ho do jeskyně pohřbili, propadlo se dno a Mikše i jeho poklad pohltila hluboká tůň.

Když se dostanete od tůně (a také si zahrajete jednu část  hry výletu, která je tentokrát věnovaná vodě), čeká vás změna v rázu cesty. Občas se objeví takové místo, kde je potřeba si pomoct řetězem, aby se nám dobře vylezlo na kameny. Jindy musíme přeskakovat po větších kamenech nebo překračovat velké kořeny. Sem tam se tu najdou vyvrácené kmeny přes řeku, to pak celé scenérii přidá na divokosti. A za chvíli se k nám už přes les nese hukot.

Dostáváme se k soutěsce Koryto, která je jen 4 metry široká. My jsme na levém břehu, a protože dnem soutěsky se projít nedá, značka vede vrchem. Dostanete se až k okraji, a z výšky 15 metrů se můžete podívat dolů (hlídat dětičky!). Na řeku nad soutěskou je odtud skvěle vidět. A když se pak po kamenných schodech (které jsou mimochodem celkem prudké) dostaneme zase zpátky k řece, čeká tam 2,5 metru vysoký vodopád, který někomu může připomínat spíš pořádně vysokou peřej. Vynadívejte se, vyfoťte, nafilmujte a vzhůru dále.

A jsme na křižovatce u rozcestníku pod Sokolohradem. Tady jsem pro vás nachystala výpravu ke skalní věži, kdo ale nemá náladu na šplhání na kopec může vyrazit rovnou přes most po zelené k Sokolohradu. Na následujícím úseku není ani žádný úkol ze hry, tak to nebude ničemu vadit. Zdatnější jedinci ale vyrazí po zelené na našem břehu přímo vzhůru do kopce.

Je tady totiž skalní věž Čertův stolek, kde je i vyhlídka. S poněkud prudším výstupem, ale s oporou to zvládnou všichni. Je odsud vidět dolů do údolí. A taky k tomuhle místu se váže pověst. Tentokrát o svatém poustevníkovi a čertovi, který ho chce zlákat na scestí. Poustevník si tu poklidně žil a čert, liška jedna podšitá, se rozhodl, že ho dostane do pekla. A tak mu stále nabízel jídlo a pití, samozřejmě ne chleba a vodu, které měl poustevník na denním pořádku. Po poradě s knězem poustevník nabídku přijal, ale vyžádal si, že hostinu čert pojí s ním. Jenže předtím svatý muž natřel skalní tabuli svěcenou vodou a když se čert posadil, tak to jen zasyčelo a byl pryč.

Po sestupu po modré od Čertova stolku se vydáme zpátky proti proudu řeky a dojdeme opět k mostu. A tentokrát přejdeme a budeme následovat zelenou značku. Vyšplháte se na vršek kopce (v půlce cesty je příhodně umístěná lavička) a stanete na nejvyšším bodě naší výpravy – další skalní věži Sokolohrad. Právě tady žil ten zlotřilý Mikeš. Teď ale po hradu není ani vidu ani slechu. Naposled se odtud podíváme na Doubravu, rozloučíme se s ní a obrátíme se na cestu zpátky do Bílku.

Cesta vede lesem, je pěkně po rovině a popravdě řečeno ničím moc nepřekvapí. Kromě dvou věcí –  těsně za Sokolohradem je tu spousta borůvčí a na místě pře velkou zatáčkou tu na vás čeká velká lesní hra. Získání bodů do celkového hodnocení je tu obzvlášť zábavné. A když budete mít štěstí, přijdou si na své i milovníci koní. Prochází tudy totiž jezdecká trasa (to je to modré kolečko v bílém čtverci na stromech). Že už jsme skoro v Bílku poznáte podle hučení vlaku, naše cesta totiž ústí přímo u nádraží.

Od něj už je to jen co by kamenem dohodil zpátky k parkovišti. Tady zbývá jen vyluštit šifru ze hry, provětrat boty a dát si oběd. 6ádnou restauraci tady s čistým svědomím doporučit nemůžu, tak si udělejte něco dobrého s sebou. Já si tu k obědu dala super špízy podle Apetitu . Připravila jsem je den předem, nezabralo to skoro žádný čas a teď, za studena, byly úžasné. No a jestli nejste fanouškem masa na špejli, tak určitě najdete něco v piknikové sekci dole pod článkem. A teď už pěkně domů. Dáte mi za pravdu, že kaňon Doubravy stál za to?

Trasa a zastávky

Jak jsme to šli my

Co obsahuje hra

Popis hry

Pohybové hry Vodní řetěz a Tropičtí motýly

Něco k zamyšlení: Vodní říše a Sokolohrad

Doubravská  šifra

Tip, jak se dobře najíst

Ve spolupráci s

Foodblog o gastro štěstí z domácí kuchyně Jany a Štěpána.

Další tipy na výlety a venkovní hry

Statek nebo park? Obojí!

Statek nebo park? Obojí!

Víte, kde můžete najít na jednom místě sfingu, chrám „Přátel venkova a zahrad“ nebo Mločí most? A zároveň se přitom podívat na zámek nebo třeba projet v koňském sedle? Já vám to prozradím – všechny tyhle krásy na jednom místě nabízí zámek a jeho zámecký park ve Veltrusech. Tak si ho pojďte projít!

Lázeňské Hlinsko a Betlém

Lázeňské Hlinsko a Betlém

Na severozápadním okraji Českomoravské vrchoviny, jinak také známé jako Vysočina, je městečko Hlinsko. Na to jak je malé, je docela proslavené. Je to rodiště české značky ETA, také tu je slavná česká mlékárna Tatra. Ale víte, že jsou tu i lázně? A taky Betlém? Na obě tahle místa vás vezmu. Uvidíte, že lázně můžou vzniknout v kádi od sudu a že Betlém nejsou jen Vánoce.

Nad Svatojánskými proudy

Nad Svatojánskými proudy

Když slyším o Svatojánských proudech, vždycky si hned vzpomenu na staré černobílé fotky vorařů, kteří proplouvají mohutnými peřejemi. Tak tomu dřív i bývalo. Ale teď Svatojánské proudy nehučí, je to poklidná součást štěchovické vodní nádrže. Ta tu vznikla v roce 1943 a tím byl určen definitivní konec plavení dřeva po Vltavě. Ale meandry, které tu řeka vytváří, tu zůstaly a já vás vezmu se na ně mrknout. Pěkně shora.

Nové výlety rovnou
do e-mailu

Dám vám vědět vždy, když nasbírám zase pár nových tipů.

10 + 2 =

Tato stránka využívá pouze funkční cookies. Jiné typy cookies (marketingové, analytické, preferenční) nevyužíváme.